Mám zkušenost, že mě mladší generace pouští sednout v tramvaji a metru a v autobuse. Když člověk vidí, že nastupuji do autobusu,  tak mě pustí sednout.

Někteří lidi koukají na hendikepované osoby s mentálním hendikepem a ten člověk neví, kam se má koukat. Jestli nahoru nebo dolů. Jakoby neměli hendikepované dítě doma. Jakoby žádné hendikepované dítě neporodili a neměli s ním starosti. Jakoby se o žádné dítě nestarali. Jakoby se neuměli vžít do jejich kůže a když někteří lidi spěchají, tak by vás porazili a strčili by do vás. A když stojím v metru, tak mám strach, že mě bouchnou do zad a že mě zmrzačí. Mamka si vždycky za mě stoupla, aby mě nebouchli do zad. Mamka to se mnou vždycky myslí dobře, proto ji mám ráda a je moje sluníčko, které svítí na nebi. Je moje milovaná maminka.

Ale některý lidi jsou ochotný někoho pustit sednout v autobuse nebo v tramvaji nebo v metru a člověk poslouchá stanice a sleduje tabuli, aby nepřejel stanici v metru. To by se pak  musel vrátit pár stanic zpátky,  to by bylo blbý a člověk by nadával sobě, že někam přišel pozdě do práce a aby se šéfová na něj zlobila.

Doufám, že nezruší průkazky ZTP/P, abych si nemusela kupovat lístky v tabáku, protože by to bylo moc drahý. Já bych prodělala kalhoty a pak bych už neměla v čem chodit.